Dnes podíváme do roku 2013. Do Francie. Na mé mladší já, které se poprvé vydalo na delší cestu mimo domov. Povím vám, jak jsem bojovala s francouzštinou, historickým kolem, turisty, samotou a možná také láskou..
Často se mě lidé ptají, kde beru odvahu takto sama cestovat a žít daleko od domova. Je to ale vážně tak těžké, jak si mnozí myslí? Docela jsem nad tím v poslední době přemýšlela a abych byla upřímná, pro mě je představa života jen v Česku asi stejně odstrašující, jako pro mnohé život v zahraničí. Miluji naši malou zemi a mou rodinu a přátelé, které tam mám, ale..
Vždy mě fascinovali lidé různých barev a národností. Obdivovala jsem cizí jazyky a tradice, hudbu, tanec..
Naše země je krásná, ale chybí mi tam tato rozmanitost v lidech. Je strašně zajímavé bavit se s lidmi pocházejícími odjinud. Je to trochu jako číst knihu – otevře vám to oči, budete se dívat na stejnou věc úplně jinýma očima. Zjistíte, že jde mnohé věci dělat jinak, než jak jste zvyklí…
Mnoho z vás zná moje dobrodružství z Kolumbie, díky kterému jsem začala před 3 lety psát blog. Ale většina mých cestovatelských zážitků začala mnohem dříve a to v roce 2013.
Sbohem Česko! Ahoj Francie!
Neměla jsem absolutně tušení, co od života chci. Ale touha po dobrodružství mi tepala tělem. Touha po svobodě a volnosti.
Do Francie nás tehdy jelo více holek z oboru a hrozně jsme se těšily. Plánovaly jsme, jak to bude super a co všechno budeme společně podnikat. To jsem ještě netušila, že budeme bydlet každá jinde, já dokonce 2O km mimo a volno budeme mít taky úplně jiné.
Dnes jsem za to vděčná. Člověk se nejvíce naučí, když se musí spolehnout sám na sebe.
S kamarádkou Terezkou jsme se tedy autobusem vydaly do Bretaně. Každá jsme měla obrovský kufr, který vážil snad 30 kilo. Se stejným kufrem cestuji doteď, ale tak těžký, jako tehdy poprvé, už nikdy nebyl.
Pamatuji, jak jsme v noci dojely na nějaké nádraží do Bretaně, kde nás měla čekat moje šéfka, kterou jsem znala jen z emailu. Ta tam samozřejmě nebyla a my si tak říkaly, co asi budeme dělat, když pro nás nikdo nedojede. Tehdy jsme ve Francii neznaly ani jednu duši.
Nakonec pro nás přeci jen někdo dojel. V autě jsme se snažily komunikovat a mě začalo docházet, že to s tou mojí francouzštinou nebude jen tak lehké..
První dny v novém městě
Terezka odjela k sobě a já zůstala poprvé sama. Následující 3 měsíce jsem bydlela v Redonu, městě na západě Francie, v malebné Bretani.
Byl to pro mě úplně jiný svět. Město bylo krásné – plné kultury, architektury, přístavů, řek a vodních kanálů, přírody a cyklostezek. Plné zajímavých lidí, jak turistů, tak místních.
Byla jsem stážistkou v turistickém centru – Office de Tourisme – kromě učení to byla to jedna z nejlepších prací, jakou jsem kdy dělala. Začátky byly ale velmi krušné.
Z francouzštiny mi první měsíc každý večer úplně třeštila hlava.
Navíc..Já o Bretani vlastně skoro nic nevěděla. Když si vezmete, že náplní mojí práce bylo mimo jiné radit turistům, co dělat v okolí, jak se kam dostat..Měla jsem co dělat. Po večerech jsem studovala jednu brožurku za druhou a usínala s mapou cyklostezek.
Naštěstí jsem měla úžasné kolegyně, které za mnou vždy stály a ve všem mě podporovaly.
Kolo pro Afriku aneb mám nové kolo
Brzy mi také došlo, že pokud se chci podívat po okolí, budu si muset sehnat kolo. Kamarádka mě poslala do nějaké garáže, kde se sbírala kola pro Afriku a bylo možné si tam za pár euro půjčit kolo na 3 měsíce. No kolo..
Ve stodole, ehm, tedy garáži, jsem musela první vylézt po žebříku někam na půdu, kde byl snad milion polorozpadlých kol. Původně jsem si vybralo jedno pěknější, ale to nefungovalo. Tak mi pán snesl tohoto krasavce.
Němělo přehazovačku (tedy mělo, ale to jsem se dozvěděla až po těch třech měsících – přehazovačka byla na té tyčce mezi nohama..to by mě nikdy nenapadlo :D). Za mírného kraválu brzdilo. To bylo důležité.
La Gacilly Yves Rocher
Na kole jsem pak jezdívala o víkendech za holkama, co bydlely ve vedlejší vesnici. V pondělí brzy ráno před prací jsem pak jela zase 20 km zpátky. Musela jsem vypadat jako blázen. S velkou kabelkou, jelikož jsem neměla batoh, na historickém kole a na cestě, kde cyklisti normálně vůbec nejezdili. Byly to úžasné časy…
Pár holek bydlelo v La Gacilly – nádherné mini město/vesnice, kde má sídlo Yves Rocher. Každoročně se tam pořádá festival, kde nejznámější fotografové z celého světa prezentují své fotky – různě na plátnech na domech, v přírodě, na stromech..prostě všude možně a je to strašně kouzelné.
S holkami jsme grilovaly nebo jen tak trávily volný čas..jen mě mrzelo, že jsem bydlela tak daleko a nemohla s nimi být častěji.
Ve Francii jsem také poznala kluka z Brazílie. Jmenoval se Diego a byl strašně krásný 😀
Jeho bratři a sestry se mi stali druhou rodinou. Trávila jsem s nimi volné večery a hlava mi třeštila více než obvykle – pocházeli jak z Brazílie tak z Francouzské Guyany a mluvili tedy nejen francouzsky, ale velmi často portugalsky.
Poprvé jsem si zažila, co to znamená latinskoamerická kultura a strašně mi přirostla k srdci. Ta jejich otevřenost, srdečnost a laskavost. Znají vás třeba jen 5 minut, ale berou vás jako člena rodiny.
Nový pohled na život
Stáž mi začala otevírat oči. Nejen do světa, ale na život vůbec. Viděla jsem, že život může být jiný. Na vlastní kůži jsem cítila, že reality lidí jsou jiné.
Je důležité věřit v sám sebe. Ve svou cestu. Ve své životní poslání. Ve svůj život.
Uvědomila jsem si, že sny o životě v zahraničí nejsou tak nerealistické. Utvrdila jsem se, že vůbec nezáleží na tom, zda chodíte s někým jiné národnosti. Ba naopak, vztahu to dá úplně jinou dynamiku. Ale to už zase předbíhám.
Zajímalo by vás, kam mě život zavedl dále?
