Hola! Jaké to bylo tančit na pravém kolumbijském festivalu?

Zažila jsem si něco, na co nikdy v životě nezapomenu – tančila jsem se svými studenty na úžasném festivalu.

Festival Vallenato

Festival Vallenato je jeden z nejvýznamnějších festivalů v Kolumbii. Slyšíte pojem vallenato poprvé? Stejně jako je salsa tancem západního pobřeží a Cali,  samba Rio de Janeira, tak i vallenato má v Kolumbii své místo, hlavně tady u pobřeží Karibiku. Ale nemluvím jen o tanci  a hudbě – vallenato je snad i životní styl!!! Tady ve Valleduparu nám hraje na každém kroku. Mnohdy se budím v 5 ráno za tónů harmoniky (typické pro vallenato) a stejně tak i večer usínám. Něco jako noční klid tady neexistuje.

 Já tuto hudbu miluju, ale většině cizinců, co tady žije, to leze pěkně na nervy. 😃

Během celého týdne konání festivalu jsou po celém městě stovky koncertů…můžete vidět spousty známých zpěváků jako Shakira, Ricky Martin, J Balvin, Carlos Vives..

K festivalu se váže několik tradic – jedna z nich je taneční průvod městem – říká se mu Las Piloneras. Je to tradiční tanec, který má symbolizovat venkovský život této oblasti – tančí páry ženy a muži – v tradičním oblečení – ženy mají krásné dlouhé šaty, kytice ve vlasech a v ruce mísu s kukuřicí. Kluci jsou oblečení v bílé, na hlavě tradiční klobouky a v ruce takové dřevo na drcení té kukuřice. Tančí se ve velkých skupinách – 20 párů a víc. Účastní se děti, mládež – za každou školku a školu jedna skupina, a dospělí.

No a já, když jsem se dozvěděla, že se moji studenti budou účastnit, jsem se hned celá nadšená přihlásila s nimi. Vallenato miluju, tanec miluju. Haha, netušila jsem, že ten tanec nemá s vallenatem nic společného.

Ale byl z toho nejlepší kolumbijský zážitek!!!

Jak to tedy vše vypadalo? Dvakrát týdně jsem se po škole scházeli se studenty na 2 hodinové lekce. Měli jsme tanečníka, který nám udělal choreografii a vše nás naučil. No upřímně jsem si první týden nadávala, kam jsem to vlezla. Určitě jsem se zmiňovala, že Kolumbijci (asi většina latinskoamerické populace) jsou neskutečně dobří tanečníci. No, já nejsem úplné dřevo, ale třeba tento tanec jsem viděla poprvé v životě a pokud si uvědomíte, že všichni Kolumbijci to tančí už v plínkách, dokážete si představit, jak to asi vypadalo. Haha.

Moc mi na sebevědomí nepřidal fakt, že ten tanečník – Carlos – musel vybrat jen asi 21 párů – bylo tam dvakrát více dětí a mě bylo řečeno, že se nemusím bát, že mám své místo jisté. No, jako fajn, musela jsem pak makat, abych byla stejně dobrá jako ostatní a fakt si to místo zasloužila. Byly to dva měsíce slz, krve a potu. Ne sranda, byly to jen slzy smíchu a o potu vám nemusím povídat. Tančili jsem na školním pozemku, pod takovou střechou, kde bylo asi 58 stupňů a miliarda komárů.

Ale bylo to absolutně boží. Tolik trapasů, no připadalo jsem si zase jako puberťačka. První problém nastal, když jsme se museli spárovat. Přišli s tím, že vypadám jinak než ostatní, tím pádem budu tančit jako první. Ano, čtete dobře. Jako úplně první a uprostřed. Zas tak jinak nevypadám. 😀 Dobrá, tak nejenom, že jsem v té španělské taneční hantýrce rozuměla každé druhé slovo, neměla jsem se na koho před sebou dívat, ale navíc jsem ještě tančila s Carlosem a každý nový krok jsem s ním předváděla. To byly časy. Později mi naštěstí vybrali partnera, ale po čase jsem zjistila, že není tak špatné tančit po boku profesionálního tanečníka.

Ten můj nový partner – jeden ze studentů – nejenže jsme spolu moc nekomunikovali, byli jsme každý v jiném rytmu. Na paráda.

Dostali jsme oblečení, veškeré doplňky a další den jsme měli mít v 7 ráno sraz u jedné studentky – její maminka nás měla všechny malovat a česat. Všechno to oblečení neskutečně smrdělo, protože bylo celý rok zabalené v taškách. No a jelikož naše pračka v té době moc nefungovala (no aspoň jsem nějakou měla), musela jsem si s tou sukní vlézt do sprchy, abych ji vyprala. A jelikož večer nic neschne, měla jsem vše rozložené přes židle před větrákem a modlila se, ať to uschne.

 A protože jsme v Kolumbii, bylo mi jasné, že v 7 ráno na srazu nikdo nebude.

Takže jsem v klidu dorazila v 9 a byla jsem mezi prvními. No a navzdory všem nepříjemnostem, kdy nikdo z nás nebyl připravený tančit o týden dřív, byl celý den naprosto skvělý. Je tedy neděle ráno, sedíme s holkami před domem jedné studentky a postupně vše připravujeme – musíme si nalepit kukuřici do těch dřevěných táců, upravit všechny doplňky a hlavně se střídáme na makeup a účes.

No a nálada je úžasná – máme na plné pecky puštěnou hudbu, holky tančí a zpívají, někdo dokonce přinesl pivo a my máme festival v plném proudu.

Říkám si, jak jsem vděčná za tohle – napadlo by mě ještě před rokem, že budu jako pravá Kolumbijka tančit něco takového? Ale život se má žít naplno a tohle se přesně dělo. Dostala se na mě řada s účesem, na hlavě mi skončilo asi kilo nějakého gelu – vždy jsem si říkala, jak to takoví tanečníci dělají, že jim drží krásné účesy – no, jasné, vlasy se vám promění v kámen a ani vy sami s nimi nepohnete. Pak přišel na řadu makeup, šaty, fíííha a už bylo na čase jít.

Já si ještě na radu kámošky dala panáka (nebo dva) místního alkoholu a jeli jsme.

První 3 hodiny byly šílené – dojeli jsme na místo srazu – všude miliarda lidí. Hodinu jsme hledali Carlose, pak jsme zjistili, že jsme na jiném místě. No panika. Nakonec jsme se našli a museli se seřadit mezi další školy a čekat.

Začínala jsem mít pěknou žízeň a pot mi tekl snad úplně všude a to jsme ještě nezačali tančit.

Po těch 3 hodinách se najednou celý dav začal hýbat, spustila se hudba a my se dali do tance. Prvních 10 minut jsem nechápala, kde jsem, co dělám, ale užívala jsem si to na sto procent. Vypustili nás do těch připravených ulic, kde byli kolem mantinelů pověšeni lidi, kolem nás lítala televize a kamery, naprostá euforie. Úsměv od ucha k uchu. Asi jsem měla být tanečníkem, to byl tak skvělý pocit být v té atmosféře, kde vás všichni povzbuzují, poznáváte známé tváře.

Asi v polovině přišla krize, kdy jsem myslela, že umřu žízní – myslela jsem, že pokud se hned na místě nenapiju, vyschne mi celý krk.

Nebyla sama, protože se všichni začali ptát po vodě. Naštěstí přišla záchrana  – nikdy mi voda nechutnala víc, jako v ten moment. Kromě všech těch kytiček a jednorožců, co jsem zažívala, jsem měla jedno dilema – a to byl makeup – pot mi tekl po obličeji proudem – a to není jen spisovatelská nadsázka – opravdu jsem cítila, jak mi vše stéká do šatů a říkala jsem si, jestli se na mě ti lidi dívají, protože mám rozteklou řasenku a rťenku nebo to má jiný důvod. No podle fotek jsem vypadala normálně.

Chápejte,nemohla jsem posoudit situaci – na Kolumbijcích není vidět, když se potí. Vypadají jako ze škatulky neustále.  😂

No a najednou byl konec. Nevím, kolik uběhlo hodin, ale mi přišlo, že jsme teprve na začátku. Z ničeho nic mě někdo zatáhl za ruku a někam vlekl – skončila jsem v hloučku studentů z mé školy a všichni jsme začali jen tak tančit na písničky, které hrály z našeho reproduktoru. No a tančící jsme se vydali tou samou cestou zpět, postupně se k nám přidávali lidi a skončili jsme jako správný festivalový dav.

V ulicích, kudy chodím do obchodu jsem tu noc protančila boty. Ach, ta Kolumbie

Co Vám budu povídat, byl to parádní zážitek. Všichni studenti byli naprosto skvělí, tančili úžasně. Nevěřili byste ale, jaký vliv mělo mé tančení na ostatní učitelé, respektive na to, jak se na mě dívají. Když jsme se po festivalu zase sešli ve škole, každý učitel mi gratuloval a děkoval za reprezentaci školy a všichni básnili, jak úžasné to bylo. Dokonce učitelky, co jsou normálně nebavky, tak byly samý úsměv a pusa. I Facebookové děkovné zprávy jsem dostala. Žila jsem ještě další dva týdny v euforii. Neskutečné.

Co jsem si z celého zážitku odnesla? Že život začíná až za prahem naší komfortní zóny. Že doma na sedačce je nám sice fajn, ale život je tam venku. Veškeré to dobrodružství a kouzlo nám nezaťuká jen tak na dveře, je třeba udělat ten první krok, někdy i druhý a třetí. Je třeba se postavit vlastnímu strachu a prostě vykročit do neznáma. A užívat si život. A tančit.