Moje zápisky z života v džungli..
Mexiko. Život uprostřed džungle. Celý minulý rok jsem si strašně přála být v lese, v džungli..Běhat bosa mezi liánami, mezi krásnými barevnými květinami. Cítit na těle sluneční paprsky. Osvěžit se kapkami vody stékajícími z listů po nočním dešti. Neslyšet nic jen zvuky zvířat, naslouchat ptáčkům a papouškům. Věřit matce přírodě, že mě ochrání, pokud ji budu respektovat.
Můj sen se stal realitou. V téhle realitě ale nejsem sama. Mám kolem sebe skupinu úžasných lidí. Lidí, kteří jsou na podobné vlně jako já.
♥ Věří v život a v zážitky. Věří, že žijeme tady a teď. Věří, že je třeba si dávat otázky a hledat odpovědi.
♥ Nemusíme přijímat realitu tak, jak se nám ji snaží někdo předat. Život není jen o vysoké škole…nebo o tom být v něčem úspěšný.
♥ Nemusíme dělat práci, která nás nebaví.
♥ Můžeme být jiní. Všichni jsme jiní.
Každý z nás přišel z jiného koutu světa a přinesl s sebou jiný dar. Někdo se hledá, někdo chce jen cestovat. Jiní vlastně ani neví, co bude, stejně jako já. Ale to nevíme nikdo.
Džungle léčí. Příroda léčí. Kousek po kousku objevuji sama sebe. Z interakcí s ostatními, z mých vlastních reakcí, emocí, myšlenek. Učím se být sama sebou mezi ostatními. Být sám sebou, když jste sami, je jednoduché, ale ve skupině cizích lidí je to o něčem jiném.
Džungle mi ukázala, jaký byl život bez sociálních sítí. Nenapadá mě fotit každou zajímavou věc, kterou bych pak někomu poslala. Raději si to užiji tady a teď. Nesjíždím Facebook a Instagram a přijde mi, že má mysl je mnohem šťastnější. Uvolněnější. Můj život tady je strašně jednoduchý.
Vstát. Zacvičit si jógu. Zameditovat si. Nasnídat se. Pracovat. Manuálně. Najíst se. Číst. Odpočívat..V 8 nebo 9 večer se odebrat do stanu, protože na mě jde únava..Spát. Asi by mě to tak nebavilo donekonečna, ale vím, že mé tělo a mysl to potřebují. Asi každý člověk by to potřeboval. Takto vypnout. Nestresovat se. Řešit jen to, co máte dělat teď a co budete jíst.
Poslouchat přírodu, šumění stromů. Usínat za pískání cvrčků a probouzet se za ječení papoušků. Sprchovat se v ledové vodě. Chodit bosky, v sandálkách. Vyhánět komáry ze stanu. Jíst společně u velkého stolu. Nemít elektřinu a chodit spát po setmění, protože jste unavení a ve tmě se už moc věcí dělat nedá.
Jak je můj život jiný. Bez stresu z práce, bez zpráv, dopravy, kraválu z ulic. Slyším jen přírodu kolem sebe, občas nějakého ptáčka nebo veverku, jak šplhá po stromě. Miluji život. Tento život, který mi byl nadělen. Který si má duše vybrala.
Existovat bez tlaku sociálních médií. Možná si myslíte, že na vás jiní nemají vliv. Já cítím, že tomu tak úplně není. To instagramové pozlátko, které každý den hltáme u ostatních lidí..Je to návykové. Může to být motivující, ale také destrukční.
Nemusíme být jako nikdo jiný. Jen sami sebou. Nemusíme se srovnávat s ostatními, jen sami se sebou. S tím, kým jsme byli včera. Každý den je jako další stránka knihy, čistá, beze slov, bez teček a vykřičníků. Je tam jen jeden otazník: Jak chceme žít dnešní den? Je to jen na nás. Každé ráno máme šanci začít znova.
