Dva roky života ve Vietnamu.
Rozloučit se s dětmi, s kolegy a přáteli. Sbalit kufr. Poslední projížďka na motorce. Zaplavat si v bazénu. Projít se po pláži. Užít si výhledu na moře. Nadechnout se teplého vzduchu. Naposledy ucítit hřejivé sluneční paprsky. Vydechnout. Vkročit opět do neznáma.
Vrátit se domů. Za rodinou. Za přáteli.
A CO BUDE DÁL?
Nevím. Netuším. Ale věřím, že život mě zase někam zavede. Tento rok nechci být sama.
Za necelé dva týdny odlétáme s kamarádkou do Mexika. Pokud vše vyjde.
Budeme dobrovolničit přes Workaway a ve volném čase cestovat a poznávat lidi.
Jak dlouho to tak bude trvat? Nevím. Co budu dělat potom? Taky nevím. Zpáteční letenku zatím nemám.
Nenechat se ovládnout svou myslí.
Věřím v život a v nové začátky. Vždy mě každý konec dovedl k něčemu lepšímu. Na první pohled se to třeba nezdálo – Kolumbii a Korsiku jsem opouštěla v slzách. Vietnam vlastně také. Ale zpětně vím, že to bylo správné rozhodnutí.
Myslím si, že jsou lidé, kteří jsou šťastni tam, kde jsou. Občas si někam zajedou na dovolenou, ale nemají potřebu co pár měsíců zabalit svůj život a pokračovat jinde.
Pak jsou lidé, kteří potřebují změnu. Objevovat nová místa. Naše planeta je tak krásná..Nebyl by hřích být jen na jednom místě?
Jak se asi žije v Argentině? Na Kubě? Ve Skotsku? Jak velká je zima na severu Švédska? Jak srdeční jsou lidé v Mexiku? Co bych se od nich asi naučila? Jak se na život dívají lidé na Aljašce? Zmrzla bych tam? Mohla bych jezdit a pomáhat s Červeným křížem? Co takhle bydlet v mini domečku někde vysoko v horách? Nebo tančit na pláži v Brazílii?
Takhle to vypadá v mojí hlavě. I když jsem někde, kde se mi líbí, vím, že jsou další a další místa, která bych chtěla zažít. Ne navštívit, ale zažít. Na chvíli tam bydlet, stát se součástí místní komunity, najít si pár přátel.
Mnohdy je to nekomfortní, komplikované, ale pokaždé vás každé místo změní. Ukáže vám různé perspektivy, nad kterými byste normálně ani neuvažovali.
Nechci už učit angličtinu. Chci zkusit něco jiného. Co tedy? Nejsem si jistá, ale věřím, že čas a život ukážou.
Chci být pánem svého života a času. Chci dělat něco, co má smysl. Chci být někde, kde je to potřeba. Cítím, že se mému poslání dostávám blíž, ale ještě mám kus před sebou.
Oprostit se od očekávání společnosti. Dostat se blíž mému já. Najít sám sebe.
Někdy cítím, jak se má mysl plní beznadějí a obavami. Není to lehké nevidět a nemít plán. Na druhou stranu i ti, co plán mají, tak nemůžou vidět, co bude.
Vidíme jen to, co se děje teď.
Pokud také nevíte, co se svým životem, zkuste se zaposlouchat do svého srdce. Nebo intuice. Co by vás tak bavilo? Po čem toužíte? Nejste v tom sami..Nic není nemožné…
