Dnes se přesuneme v čase a místě do roku 2017..do exotiky, jihoamerické hudby, mezi krásné lidi a do hrozného horka. Vítejte opět v Kolumbii.
Sedím na zemi ve svém pokojíčku (mám jen postel a větrák ), z venku se mi sem line latinskoamerická hudba, poslouchám náruživou konverzaci mezi sousedy, slyším si hrát děti na ulici, teče ze mě pot, vedle sebe mám kolumbijskou kávu, pozoruji mého spolubydlícího, jak se učí tančit „po kolumbijsku“…miluju tento život.
Je pátek odpoledne a já mám za sebou dva týdny učení v mé státní škole. Myslela jsem, že to bude těžší. Varovali nás, jaký zažijeme kulturní šok, v jakém stavu tady můžou být školy, jak bude těžké učit po boku jiných učitelů, jak nikdo nebude umět anglicky, jak nesrozumitelná je tady španělština, jak…dobře, nebudu tvrdit, že je vše růžové, ale já se rozhodla poslouchat své srdce a právě láska k učení a touha po dobrodružství mě dovedly až sem, do země Pablo Escobara, Shakiry nebo třeba Malumy.
Chci jen říct, že nic není nemožné. Pokud něco opravdu chcete, jděte za tím, udělejte proto všechno. Mě trvalo rok dostat se do Jižní Ameriky. Tisíckrát jsem musela měnit plány. Ale! Neznamená to, že Vám to někdo dá pod nos a řekne: Na, běž za tím. Musíte pro to opravdu něco udělat. Já si posouvala své hranice postupně…Není nic horšího, než nežít svůj život. Každý máme jinou představu o životě a o tom, co chceme dělat. Chci jen říct, nevybírejte si tu lehčí cestu, nebo tu, kterou kráčejí všichni; pište svůj příběh, vždyť žijeme len raz.
Město jménem Valledupar
Tak tedy, po krátké zastávce v Bogotě se nás celkem 13 fellows (lidi, kteří se účastníme tohoto programu) vydalo na sever Kolumbie, do hor, nedaleko hranic s Venezuelou, do města jménem Valledupar.
Přistáli jsme, otevřely se dveře letadla a my dostali neskutečnou facku 😂 Je to asi jako vstoupit do skleníku v šíleném pařáku. Po té zimě v Bogotě to byl celkem šok. Pamatuji si, že jsem stála na tom mini letišti ve frontě na záchod a všechno se na mě neskutečně lepilo. 😆 Dnes už jiný pocit neznám.
Kolumbie je rozdělena na několik departmentů. Valledupar je hlavní město departmentu Cesar ležící na severovýchodě země. Dá se říci, že jsme taky součástí pobřeží, protože jsme blízko Karibiku. Lidé, kteří žijí v oblasti blízko moře se nazývají „costeňo“. Španělština, kterou mluví, je „el español costeño“, atd. Co se Valleduparu týče, je to specifické město. Nemá skoro žádné turisty, protože pro ně tu nic moc není. Lidé tady nejsou zvyklí vidět cizince. Tento program tady začal před dvěma lety a předtím se tu ukázal nějaký turista jen, když se ztratil 😆. Takže stále jsme tady trošku za exoty a nazývají nás : „gringa/gringo“ .
Je to někdy vtipné. Jdete po ulici a lidi na vás koukají a slyšíte jen gringa, gringa.
Ale není to myšleno špatně, musíte se vcítit do jejich situace, nikdy v životě třeba neviděli cizince na živo. (U nás v ČR jsou stále někteří lidi vyjevení, když vidí černocha nebo někoho jiné národnosti a mají kdejaké předsudky).
Pokud řeknete v Kolumbii Valledupar, každému se hned vybaví vallenato. A co že to je? Je to hudba, která v této oblasti vznikla a slyšíte ji na každém kroku. K hudbě patří samozřejmě tanec, takže každý tady tančí vallenato. Tančí se v páru, tělo na tělo (jak jinak)..
Prvních pár dnů jsme byli všichni ubytováni v krásném hostelu, kde nám na stromech rostly citróny, pracovali a bydleli tam skvělí lidé, učili nás tančit, mluvit..vůbec se mi od tama nechtělo, ale museli jsme si všichni najít své ubytování.
Funguje to tak, že prostě chodíte od domu k domu a ptáte se lidí, jestli nemají pokoj neboj dům k pronájmu. 😆
Ani nevím, kolik domů jsem navštívila. Ale nedokážete si představit, jak ochotní lidi byli. Normálně nás pozvali dál, nabídli nám pití, obešli nebo obvolali sousedy, jen aby nám pomohli. Nedokážu si představit, že by se toto stalo u nás v Evropě. Asi by mi zavřeli dveře před nosem 😅.
Nakonec jsem si ubytování našla. No, neříkám, že je to nejideálnější, když porovnám, jak ostatní fellows mají celé apartmány s mega terasami na střechách. Já bydlím u kolumbijské důchodkyně, která se v 5 ráno, když si vařím kávu, modlí a zpívá přes celý barák. Denně tráví hodiny na telefonu s asi celou svou kolumbijskou rodinou, přičemž je schopna bez problému brečet, nadávat a smát se.
Prostě život je jedna velká tele novela.
Během zařizování ubytování, trávení několika hodin na imigraci kvůli kolumbijským ID, jsme byli pozvaní na událost, kterou zorganizovaly školy ve Valleduparu na naši počest. Museli jsme přijít v tričkách a vestách ministerstva, protože si tady potrpí na uniformy. Byl to skvělý zážitek. Děti nám připravily úžasný program. Celé si to moderovali v angličtině, zatančili nám krásné tance, školní kapela nám udělala neskutečnou show. Každý jsme dostali jmenovky a já i mini vlaječku ČR 💗, brož ve tvaru Kolumbie, ručně dělané náramky, jídlo, pití…Byla tam skvěla atmosféra. Potkali jsme se se svými studenty, mentory a učiteli.
Další den jsme už měli jít do našich škol. Jsme rozházení do asi 10 různých škol. Má škola je větší, takže jsme tam dva fellows. Každý máme své třídy, které učíme a své učitele, neboli co-teachers. První dojmy byly super. Učím teenagery ve věku 15-18 let.
Pan ředitel nás dokonce pozval na rodinnou oslavu do jedné vesničky. Tato kultura je vážně tak jiná..Musela jsem se smát, když on, taková autorita tady, se nás přišel zeptal, jestli teda přijedeme, že musí objednat prase. Tak jsme se tam v neděli s naší mentorkou vydali. Opět, všichni se k nám chovali strašně hezky. Jen co jsme vystoupili z auta, přistál mi v ruce panák whisky, a že nebyl poslední (v tom pařáku ideální😅). Pak přišla pro mě už druhá snídaně, potom to prase, ovoce.. Nakonec jsme se jeli podívat do malé vesničky, kde mi to neskutečně připomínalo Vietnam. Celkově mi tady hodně míst a věcí připomíná Vietnam, je to neskutečné.💘
Kolumbie je země extrémů..
Z krásného domu pana ředitele jsme dojeli do vesničky někde na kraji světa. Jen jsme vystoupili z auta, hned se k nám seběhlo milion dětí. Lidi jsou tak ochotni, i když nemají skoro nic, pořád se snaží vás pohostit. Přistála vedle mě plastová židle, lidi začali nosit jídlo..Reggaeton hrál na plné pecky už co jsme přijížděli..Jo a nevěřili byste, jak úžasně tady umí všichni tančit..Myslím, že už i miminka v plínce tančí. Kdejaký tanečník by byl zahanben po jejich boku.
Lidé tady ale mají těžký život. Ve vesnici není žádná práce. Pracují akorát na polích a starají se o zvířata bohatších lidí. Byla jsem se projít po okolí. Jen domy, pole, příroda, škola. Lidi, pokud nepracují, tak popíjí, tančí, zpívají. Vidíte tu oranžovou zem? Bylo tam strašné vedro. Já vím, už jsem s tím otravná, ale tam to byl opravdu extrém.
Jestli jste dočetli až do konce, tak palec nahoru. Příště se podíváme na různé kulturní zajímavosti pro případ, že se do jižní Ameriky chystáte a řekneme si, jak to s tou bezpečností v Kolumbii vlastně je.
