Ahoj přátelé 🙂
Možná jste si někteří všimli, že už jsem několik měsíců zpět z Mexika. I se Simbou, mojí mexickou psí holčičkou. Můj odjezd z Mexika měl několik důvodů: cítila jsem, že už mi to místo nemůže nic víc dát. Už jsem se nijak neposouvala a nerozvíjela jako osoba, vše pro mě bylo známé a prostě jsem chtěla zase zkusit něco nového. Dalším důvodem bylo mé podnikání – v Mexiku jsem začala učit angličtinu online pro jednu jazykovku, ale chtěla jsem se osamostatnit a začít vydělávat sama na sebe.
No a od ledna tohoto roku jsem začala podnikat a jsem na sebe hrozně pyšná. A jsem hrozně vděčná za tuto možnost, že vůbec něco takového jako podnikání online existuje. Vím, že za to, kde jsem teď, vděčím svému mladšímu já, které mělo odvahu cestovat a udělat si učitelský kurz Celta a poslalo motivační video do Kolumbie a odjelo do Kolumbie a pak odjelo do Vietnamu a dělalo spoustu spoustu odvážných věcí.
Vděčím také tomu já, které odjelo do Mexika a nevědělo, co bude dál. A postupně se objevovalo a ztrácelo a bojovalo. Já, které na tom bylo špatně psychicky a nevědělo, jak dál. Já, které poznalo jednoho úžasného člověka, ale postupně zjistilo, že milovat někdy nestačí. Že milovat také znamená nechat druhého odejít. I když si ten život bez něj nedokážete představit.
Vděčím mému já, které poznalo, jaké to je nemít dostatek peněz. Já, které strašně moc chtělo vydělávat peníze online, trávilo hodiny a hodiny denně studováním a tvorbou webových stránek. Já, kterému došlo, že vydělávat může tím, co umí skvěle – učením angličtiny.
Vděčím mé kamarádce Kristýně, za naše nekonečné rozhovory na pláži a v kavárně o tom, jak strašně chceme žít digital nomads lifestyle a že přece když to dokážou dvacetiletí amíci a vydělávají si desetitisíce dolarů měsíčně a cestujou po světě a prodávají u toho nějaké ezo workshopy a meditace, tak to přece musíme taky dokázat. Kristý, my to dokážeme 🙂 Vděčím všem lidem co jsem v Mexiku potkala za tu neskutečnou vlnu inspirace.
A pak taky hlavně vděčím své rodině, bez které by má cesta k podnikání byla velmi těžká. A Simbě.
Mám za sebou dva velmi krásné, ale obtížné roky. Myslím, že jsou momenty, kdy v životě prostě musíme spadnout na úplné dno. A tím myslím..ztratit se a pak mít odvahu pohlédnou strachu do očí. Naučit se přijímat věci tak, jak jsou.
Já v určitém bodě v Mexiku přestala snít. Myslím tím o budoucnosti. Přišlo mi, že jsem všeho, co jsem si kdy vysnila, dosáhla. Že už vlastně v životě nic víc nechci. Ono to je sice fajn myšlenka, ale myslím si, že nějaké sny potřebujeme. Alespoň já ano. Nějaká motivace, která mi dává energii jít dál.
Dnes musím říct, že jsem za všechno hrozně moc vděčná. Věřím, že je všechno tak, jak má. Že bez těchto životních lekcí bychom se ničemu nenaučili, nevážili si sami sebe a našeho času na této planetě.
Jsem hrozně ráda, že můžu dělat práci, která mě baví. A mohu ji dělat odkudkoli. A nikdo mi neříká, jak ji mám dělat. Nacházím v tom velký smysl a svobodu. Přeji i vám, ať máte odvahu jít si za svými sny. Ať už jsou jakékoli.
