Přemýšlím nad tím, jestli jsem naivní nebo příliš optimistická. Někdy vám do života přijdou lidé, s kterými zapomenete na okolní svět. Kteří vás donutí podívat se na sebe jinýma očima. S kterými všechno dává smysl a vaše srdce a duše jsou v harmonii a štěstí. Někdy se zdá, že jsem jediná, která věří v nemožné. Já jsem velmi racionální osoba, ale mé srdce a mé sny si žijí jiné reality. Dokážu si představit nepředstavitelné. Dokážu si vysnít cokoli a pak na tom pracovat. Ale chápu, že ne každý myslí stejně jako já, ne každý věří nebo chce věřit v zázraky. A proto se někdy naše cesty loučí. A já to musím respektovat. A být vděčná za to, co jsme prožili.
Víte jak se říká, že život může být kouzelný a je jen na vás, jak si ten život prožijete? Přijde vám to jako blbost nebo to tak taky cítíte?
Přemýšlím, jestli věřit v zázraky je moje silná stránka nebo slabina. A když se na svůj život podívám trochu s odstupem, vidím to úplně jasně. Věřím ve věci, které se pro některé zdají nemožné. Tak jsem se dostala tam, kde jsem teď. Jsem momentálně na Sicílii, učím angličtinu online, učím se další jazyky, poznávám nová místa a kulturu, sdílím své myšlenky s vámi, mám skvělou rodinu a přátelé, jsem zdravá a dělám to, co mě baví. Ne vždy je život růžový, ale nevyměnila bych jej za jiný.
Dostala jsem se zde jen díky tomu, že jsem si šla za svými sny. Dodnes nezapomenu na to, jak jsem po výšce (a práci jako au-pair na Korsice) pracovala jako servírka v Anglii. Většina zaměstnanců jsme byli Češi, Slováci a Poláci. Většina mých kolegů byla v Anglii už několik let a chtěli si tam prostě vydělat peníze a pak se vrátit zpět do své země. Já byla v Anglii, protože jsem chtěla být v anglicky mluvícím prostředí, zdokonalit si angličtinu, získat nové zkušenosti. Ale hlavně – už tehdy jsem měla v hlavě myšlenku, že budu učit angličtinu v zahraničí. Ve volných chvílích jsem kromě výletů do Londýna chodila do místní knihovny a studovala tam vše o výuce angličtiny. Našla jsem si informace o TEFL a Celta kurzech, díky kterým bych opravdu angličtinu v zahraničí učit mohla.
V práci jsem řekla, že budu odcházet na konci roku a že si z vydělaných peněz učitelský kurz zaplatím. A víte co? Smáli se mi. Ještě teď slyším jednoho polského kuchaře, jak se mi směje a říká, že se za pár měsíců vrátím zpátky. Že se všichni vrací zpátky. Další kolega mi řekl, že by se mu něco takového taky líbilo, ale že se na to necítí, že neumí dostatečně dobře anglicky. Kde jinde se chcete naučit dobře anglicky, když ne v anglicky mluvící zemi?
Když nad tím teď přemýšlím, tak to bylo úplně nemožné. Neznala jsem nikoho, kdo by učil nějaký jazyk v zahraničí. Nemohla jsem se nikoho zeptat, jestli mi opravdu stojí za to zaplatit 1600 euro za kurz (plus další výdaje za ubytování, jídlo..). A co teprve, jestli na to mám? Jestli to fakt zvládnu? Při výšce jsem angličtinu učila, ale pouze korejské děti doma a to bylo úplně o něčem jiném. Ale já si neřekla: Hele, to je blbost. To nejde. Raději dej na jistotu a zůstaň tady v restauraci. Vyděláváš si krásné peníze.
Já prostě musela jít za těmi sny. A bylo to naprosto boží. Kurz jsem udělala ve Španělsku (ale bylo to pro mě tehdy jako nezkušeného lektora hodně za hranici komfortní zóny) a díky tomu pak odjela pracovat do Kolumbie. A zase – kolik lidí jsem znala, kteří by v té době navštívili Kolumbii nebo měli nějakou podobnou zkušenost? 0. Nula. Jediné, co se mi tehdy dostalo bylo, že je Kolumbie nebezpečná, že mě tam unesou a ať nezapomenu přivézt kokain.
A jaká byla realita? Z Kolumbie mám jedny z nejkrásnějších vzpomínek. V Kolumbii jsem se podruhé narodila. Ne díky kokainu, ale lidem. Jejich srdečnosti a otevřenosti a laskavosti. Jejich pohledu na svět a neskutečné touze život žít plnými doušky.
A takto bych mohla pokračovat dále. Odjela jsem do Vietnamu, žila tam dva roky a má asi nejpyšnější vzpomínka je, že jsem se sama naučila řídit manuální motorku. Sledovala jsem videa na YouTube o tom, jak řadit na motorce. V noci jsem ji tlačila po městě a trénovala. Dodnes nezapomenu na tu hrůzu v očích, kterou jsem měla, když jsem se poprvé vydala do práce v Saigonské dopravě – jedete v chumlu stovek motorek, nemůžete dát ani nohu na zem, protože by vám ji někdo přejel. Řízení motorky jsem si ale naprosto zamilovala.
Po Vietnamu jsem měla v hlavě novou myšlenku – práce online. No nebylo by to boží, pracovat odkudkoli na světě, cestovat a u toho vydělávat peníze? A co bych kromě učení mohla dělat jiného? Tak nad touto otázkou jsem pro změnu rozjímala při cestování po Mexiku. Nakonec jsem se usadila v Playa del Carmen a propadala jsem se víc a víc do takové noční můry, ze které jsem se nedokázala dostat. Já jsem prostě věřila, že si nějak online vydělávat dokážu. Potřebovala jsem pauzu od učení, tak jsem hledala jiné způsoby. Učila jsem se, jak tvořit webové stránky. Učila jsem se o Print on demand Business a založila si svůj Shopify store (ano, sama). Jen jsem trochu opominula marketing a nikdo o mě vlastně nevěděl, ale to už je na jiné povídání.
Založila jsem si Etsy Shop, kde jsem začala prodávat pozitivní afirmace jako digitální produkt. Na svůj obchod jsem moc pyšná, každý měsíc se něco málo prodá, ale určitě mě to neuživí. Několikrát mi bylo řečeno, že bych si měla hledat normální práci, protože mi docházely našetřené peníze. Ale já o tom nechtěla ani slyšet. Nakonec, ani nevím jak k tomu došlo, se mi ozvalo pár lidí na učení angličtiny online a já je vzala. Najednou jsem zjistila, že mě to zase hrozně baví a že je to vlastně super. Nějak mi nedocházelo, že si z toho můžu udělat svůj business. Vždyť já umím učit a vždy mě to hrozně bavilo a když si to můžu sama zorganizovat, tak je to ještě tisíckrát lepší.
A tak jsem tady, na Sicílii. Ne napořád, ale ještě na chvíli. Ještě musím nasát pár dalších okamžiků, než se posunu dále. Než se vrátím za Simbou, která mi z celého srdce chybí. Jsem vděčná, že jsem tady potkala člověka, s kterým mi bylo krásně. Je mi líto, že to nemůže pokračovat. Ale..Budu věřit, že všechno je, jak má být. 🙂 Přeji vám krásný den.
