Jak válčí Vietnam s koronavirem? Proč jsou desítky tisíc lidí zavřených ve vojenských karanténních táborech? Jaké bylo vyměnit nikdy neutichající provoz a nedýchatelný Saigonský vzduch za písčité pláže Nha Trangu? Jaké to je být už skoro 3 měsíce doma?
Silvestr na letišti
Byl Silvestr a já jsem seděla na Šanghajském letišti, místo šampaňského jsem si připíjela kávou ze Starbucks a místo chlebíčku jsem se ládovala čínskou polívkou z automatu.
Kdybych letěla přes Čínu o dva týdny později, to už by mě Vietnam strčil do karantény.
Po Vánocích strávených s rodinou jsem se vydala zpět do Vietnamu, tentokrát na pobřeží, k moři, do přírody. Nha Trang je hlavním městem provincie Khanh Hoa a je známý zejména díky své 7 km dlouhé pláži a přilehlým ostrůvkům.
Turisté z Ruska a Číny
S čím jsem ovšem nepočítala, byly davy turistů. Bylo jich tady jako mravenců. A úplně nejvíce mě zaskočilo, že většina jich byla z Ruska a Číny. Na každém rohu máte ruskou restauraci, ruskou lékárnu, ruskou cestovku..Vietnamci na vás automaticky mluví rusky..všude.
První mě to hrozně rozčilovalo, ale pak jsem si uvědomila, že pro ně jsme všichni běloši stejní.
A proč tady bývalo tolik Rusů? Mezi Moskvou a Nha Trangem existovaly přímé lety a Rusové tohle město měli asi jako Češi mají Chorvatsko. Nedivím se, taky bych měnila ruskou zimu za teplo v tropech.
Lunární Nový Rok
V práci jsem se začala teprve rozkoukávat a už jsme měli poslední dva lednové týdny zavřeno kvůli Lunárnímu Novému Roku. Z práce nám začaly chodit první emaily upozorňující na to, co se za hranicemi děje.
V Číně bylo v té době nakaženo asi 600 lidí. Ve Vietnamu 2
Jak už jsem se zmínila, Nha Trang bývalo plné Číňanů a hodně se jich rozhodlo cestovat právě kvůli novému roku.
Zatímco místní si užívali novoročních oslav, čínští turisté stáli fronty u lékáren a skupovali roušky.
Na obchodech ze začaly objevovat nápisy s tím, že lidé čínské národnosti mají vstup zakázán. V hotelích a hostelech přestali být Číňané vítání, mnozí byli vyhozeni doslova na ulici a následně ubytování u místních lidí doma. Cestovní kanceláře začaly ve velkém rušit veškeré zájezdy. Ani jsme se nenadáli a polovina lidí z našeho města zmizela. Pro místní to mělo neskutečný dopad. Hodně podniků tady bylo orientovaných právě jen na čínskou klientelu.
Zavřené školy
Začátkem února měl Vietnam 9 nakažených na asi 100 milionů obyvatel. A školy zavřené.
Do práce jsme se vrátili na 4 dny na začátku února, většina dětí už seděla ve třídě s rouškami, mnoho jich ale zůstalo doma, báli se. Doteď nezapomenu na to, jak jsem v neděli večer odcházela z práce, ještě jsem ani nenastoupila do výtahu a přišel nám email, že se po celé zemi ruší výuka. Vůbec jsem nechápala.
Nikdo v té době nevěděl, co se děje, jak dlouho to bude trvat, co očekávat.
Místní lidé začali panikařit a připravovat se na nejhorší. Cizinci vesele cestovali. Každý týden jsme čekali na neděli večer, aby nám ministerstvo řeklo, jestli se školy otevírají nebo ne. V březnu už nám bylo jasné, že děti do lavic jen tak nezasednou, tak jsme (díkybohu) začali učit online.
Nezapomenu na první hodiny s mými nejmenšími dětmi, kdy si rodiče neuvědomili, že děti mají zapnuté webkamery a různí členové rodiny se po pokoji promenádovali bez trička nebo v pozadí polehávali v posteli.
Co se mezitím dělo po Vietnamu?
Nebylo nám moc jasné, proč byly školy zavřené, ale jinak šel život dále..Rodiče chodili stejně do práce, dětem nebylo zakázáno vycházet z domu…Já se tehdy vydala na menší výlet na motorce a objevila krásné letovisko. Bylo ovšem úplně prázdné. Nikde ani noha. O karanténě se tehdy ještě nemluvilo. O chvíli později už byl nakažený celý svět.
Dnešním dnem (omlouván se, data jsou z 8.dubna) má Vietnam 251 nakažených, z čehož polovina je už vyléčená. Na 100 milionu obyvatel slušné číslo.
Nedokážete si ale představit, co za tím stojí…
JV Asie pomalu rušila lety a zavírala hranice, pro lidi bylo čím dál tím těžší vrátit se z dovolených/pracovních cest/univerzit domů. Právě kvůli lidem vracejícím se zpět do Vietnamu se začínal zvyšovat počet nakažených, proto se zavedla povinná státní karanténa pro všechny vstupující na území Vietnamu. A tím nemyslím zůstat pěkně v pohodlí domova..
Karanténa?
Desítky tisíc lidi končí v armádních karanténních táborech.
Takže si asi dokážete představit, jaký luxus to je. Mám osobně v Saigonu pár známých, kteří tam skončili a to vážně nechcete. Hned po příletu do Vietnamu nevíte, co se s vámi bude dít. Anglicky s vámi nekomunikují. Někam vás odvezou, nevíte kde jste.
Vyklube se z toho vojenská základna, kde vás dají do špinavých pokojů s krysami. Sami si tedy musíte aspoň vytřít a vyhnat tu havěť. Spát budete na poschoďových postelích bez matrací, takže na kovové konstrukci. Dostanete deku a síť proti hmyzu. Jídlo si musíte objednat nebo mít někoho, kdo vám ho doručí.
Nevím, jak je to teď přesně s tím jídlem a celkově s podmínkami..Těch základen je více a asi to na každé vypadá jinak. Já, když viděla fotky a slyšela ty příběhy, byla jsem pár dní v šoku a měla noční můry z toho, že bych tam skončila..haha.
Vojenskou karanténou to ovšem nekončí…
Všichni oficiálně nakaženi jsou ve dvou největších vietnamských městech, v Saigonu a Hanoji. Jsou to velkoměsta s asi 9 miliony obyvatel a hodně lidí žije v mrakodrapech nebo obrovských rezidencích s tisíci apartmány. A teď si představte, že jedna osoba žijící v jednom z těchto mega komplexů má podezření na koronavir. Co se stane?
Celá budova jde do karantény. Ale ne s tím, že si můžete jít nakoupit nebo vyvenčit psa. To nepřipadá v úvahu.
Po celé rezidenci jsou stráže, kteří kontrolují, že nikdo nikam nechodí a jídlo si musíte objednat online. Stráž vám jej přinese. V této situaci jste do té doby, než se zjistí výsledek testu. Podle něj pak určitá patra zůstávají v karanténě nevycházení vůbec ze dveří.
Viděla jsem také záběry z Hanoje: nakažená osoba bydlela v normální řadovce a celá ulice byla dána do karantény, přijela četa a začala vystříkávat celé okolí. Teď už se možná něco podobného děje i jinde, nevím, ale přišlo mi to naprosto šílené.
Cizinci žijící ve Vietnamu
V té době nás (cizince žijící ve Vietnamu) začala kontaktovat naše ministerstva s upozorněním na to, co se děje.
Z mého pohledu bylo celkem pozdě, ale oukej..Byly nám nabídnuté lety zpět do našich zemí. Já o tom ani neuvažovala: práci a celý život mám tady a vím, že i když se život teď na nějakou dobu zastaví, doma to beze mě zvládnou. Ale samozřejmě jsou lidé, co mají doma starší rodiče nebo jiné závazky, nebo tady ztratili práci a vietnamská vláda se bohužel v téhle situaci nedokáže postarat ani o své vlastní lidi.
Kvůli zavřeným hranicím a zrušeným letům se z Nha Trang stalo zase vietnamské město. Nikde ani noha, nikdo na vás nepořvává rusky, dokonce jsou v moři vidět delfíni.
Stop turistickým vízům
Mnoho lidí žijících ve Vietnamu si však neuvědomilo, jak drasticky se tady život změní. Školy jsou už téměř 3 měsíce zavřené a většina lidí tedy ztratila příjem (pokud neučí online). Další problémem jsou víza. Strašně moc lidí pracujících ve Vietnamu je tu vlastně na černo, mají 3 měsíční turistická víza, která si rychlou cestou za hranice (Kambodža je oblíbená) obnovují. Vietnam přestal vydávat a prodlužovat turistická víza. S tím lidé nepočítali. Dokonce je i problém s business vízy. Pokud jste přišli o práci a víza měli, tak vám automaticky přestávají platit a vy musíte na turistické. Takže mnoho lidí se ocitlo v hodně zlých situacích.
Každý den čtu na Facebooku, jak se někdo snaží prodloužit víza nebo najít let domů, což je teď celkem nemožné. Moje kolegyně odletěla na konci února do Thajska, o týden později se chtěla vrátit zpět do Vietnamu, ale protože má evropský pas (je Polka), nepustili ji do letadla. V Polsku ( a Evropě celkově) nebyla celou věčnost. Teď jí nezbývá nic jiného, než čekat v Thajsku.
Ani si nedokážete představit, jak jsem ráda, že už nebydlím v Saigonu. Nejen proto, že celé město je v karanténě už celou věčnost, ale nikdy nevíte, kdy pro vás domů někdo přijde, aby vás strčil do karantény, protože jste byli třeba nakoupit v obchodě, kde se vyskytoval někdo s virem.
V karanténě je samozřejmě celý Vietnam, taky musíme sedět doma a nikam se nedostaneme. Je to celkem na mozek, však víte. Na druhou stranu jsem strašně vděčná, že mám práci a kde bydlet.
Celé město, kde žiju, se tak trochu proměnilo v „ghost town“, nikde nikdo, restaurace, hotely, masáže..vše pozavírané.
Já vím, že je to všude asi stejné, ale je mi celkem líto těch lidí tady..Hodně jich žije ze dne na den..živil je turismus. Co asi dělají teď? V domě, kde bydlím, je 10 bytů. Jsem tu teď jediný nájemník.
Roušky?
Ještě mě napadlo zmínit se k informacím z médii..Lidi, berte to s rezervou. Pamatuji si, jak někdo sdílel na facebooku něco z médii (nějaká anglicky mluvící media) o tom, jak to vypadá ve Vietnamu..Bylo to dlouho před tím, než se to dostalo do Evropy.
Novinář se děsil nad tím, jak tady lidé nedají bez roušky ani ránu, ženy jsou celé zamaskované, aby se ochránily před virem..haha.
Většina lidí tady nosila a nosí masky..před virem i teď. Já v Saigonu bez masky nedala ani ránu, je tam tak znečištěný vzduch, že se nedá jinak. A to oblečení je ochrana před sluncem. Tak asi tak. Dávejte na sebe pozor a ozvěte se, pokud vás něco konkrétního zajímá. Přeji krásný den.
