Občas mi někdo napíše zprávu: „Proč už nepíšeš blog?“ Pravdou je, že vlastně nevím..učím teď angličtinu pouze online a nechci už pak trávit více času u počítače, než je nutné. Jenže… stejně si najdu čas na sjíždění sociálních sítí. A tak jsem si řekla: když mám čas na tohle, mám čas i na blog.
Po životě v Mexiku jsem už poslední tři roky v Evropě. Je neuvěřitelné, kde nás život postupně zavede a jaké zážitky si pro nás nachystá. Někdy si tak zavzpomínám na svá dobrodružství z exotiky – chybí mi bezstarostné cestování na motorce po Vietnamu, krásné výhledy na moře v Mexiku, lidi, které jsem za ty roky v zahraničí potkala..Ale pravdou je, že dobrodružství pokračují dále.
Říkala jsem si, že se ze mě stává nudná osoba..Ale možná to není úplně pravda. Možná nám jen některé věci tak zevšední, že je přestaneme vnímat jako výjimečné. A přitom jsou.Jsem velmi pyšná i na svou profesní cestu. Na to, že mám svůj malý online business. Že učím angličtinu podle sebe, spolupracuji s úžasnými lidmi a živím se tím, co mě baví. To je přece taky jeden z druhů svobody.
Zážitky je třeba sdílet..
Také mi došlo, že zážitky je třeba sdílet dále. Od návratu z Mexika se pohybuji mezi Českem, Španělskem a Itálií (a Sicílií). Už nemám tolik autentických pracovních příhod s místními — moji studenti jsou převážně z Česka a Slovenska. Ale i tak je toho hodně, co bych ráda předala dál.
Stále nevím, kde přesně začít. Jak to celé uchopit. Ale asi se to ukáže časem. Důležité je prostě začít. Nečekat na „až potom“.
V hloubi srdce totiž pořád toužím po dobrodružství. Po nevšedních zážitcích. Po momentech, které mi připomenou, že žiju.
A možná právě tohle psaní je způsob, jak je znovu zachytit — a znovu prožít. Nejen pro ostatní, ale i pro sebe. Pro připomínku, že i obyčejné dny můžou být plné barev, když se na ně podíváme trochu jinak.
A tak se můžete těšit na povídání o nomádění po Evropě, o životě ve Valenci nebo třeba na jihu Itálie. 🙂
